Trip to Černá Rokle

In the week, when it was sunny, I went to Černá Rokle (the "Black Gulley") near the small sleepy village of Kosoř not far from Radotín. As it turned out, it was a series of cliffs raised above a forest path; a dark wall of layered rock when seen from a distance but radiantly pale from up close. It could be an old quarry, taken over by the pale, light-filled pine trees and looked like something out of an old Western movie, saturated with bright white, high-pitched light, which had a clean almost antiseptic feel around it, tinged by a certain mystery. Around the fragmented boulders lay cream gravel; loose, cascade-nervous rocks. Sun-drenched pine trees stood at tension-filled distances on a scene yet only hinting at resin-fragrance (exuding what was like very faint menthol or a subliminal, rather exciting ozonic whisper). The pines were of that type with the roundish, rayed tufts of long needles. All of this exciting scene was redolent of aloness.I fantasised that I might be alone with the light and a single mosquito. If one is a bit careful, one can zig-zag up the cliff or rather a steep slope, and one comes up near Kosoř in a sort of thicket of dry whitish grass near a large brown field, soft as fecundity.

 

To get to the gulley in the first place, I walked from Radotín, taking the Zderaszká road up from town into the hills. You walk on the hot sidewalk by the road and after a few turns and kilometres find yourself on a shoulder above town. Going a little further you can see, on the right side of the road, a little grass-overgrown path going up into the woods. I decided to take it into the hills because the road was blazing and made far too concretely of asphalt to satisfy my spring-hunger properly; and as I found out, I would be well rewarded.

At first the path rises steeply for a couple of metres into pleasant woods, then you pass a small hut in a wide paddock or clearing, all green with delicious soft grass now, and then comes a forest graveyard, with only a couple of graves in one corner and the rest an somewhat down-at-heel fallow land. The one person whom I met during this part of the trip was here: he was an oldish man, loping along towards the graveyard, or maybe he was in some way involved with the chestnut horses grazing behind a screen of willows and firs next to the graveyard. He looked at me a little probingly, with narrowed eyes, or was I imagining it?

Here you come across a barrier across the road, which has a sign saying "Private Property", but also paradoxically enough a sign with the text "Pro pěší", which means "For Pedestrians", nailed to a tree just before it. I think the private sign refers to the graveyard or the stud farm  or ranch or whatever it is behind those trees. In any case it seemed possible to go ahead.

After a while of moving through the forest, all the brown trees forming a sort of festive, high canopy, you come to an unusual structure in the forest. It is a sort of horseshoe-shaped vale with steep sides covered in dry leaves and with one of those improbably shaped and lovely hills in the middle. The shape is like a bell, or a sort of mulch-covered illustration of a three dimensional parabola or other precise geometric concept. I know of another such hill near Karlík, which is near to Mořinka, though that one is much larger, this one is very small indeed, tiny even, one could say. Maybe this bell-shaped hill is quite typical for the Czech countryside, another related type can be found in abundance in the mountains of the České Středohoří (which seems to be called the Central Bohemian Uplands in English, that's the range between roughly Lovosice in the South and Ústí in the North).

There is a pleasantly spaced overgrowth of beech trees, so it looks a little like one is very small and walking through a giant scalp of thick straight, airy hair. This gives the forest a mixture of shade, cool and refreshing as water, and a light like the light of amber, or of church windows.

At this bell-shaped hill, the path splits towards the right and the left. The left seems a dead end but is interesting in its own right. Taking the right, you pass past a patterned black, green and magenta silk scarf someone has tied to a tree and into a trackless, lovely waste of a forest. This is pure nature, where the hills are languid and curvaceous like some sort of solidified waves. Walking over the leaves, you slide over troughs and over curved flanks. All around the long gray slender trees rest easy, their zebra-shadows patterning the floor of the forest in a patter of wavy lines and the endless foam of dried leaves crinkles underfoot. And all is clear and clean, so clean and alone; no-one is maybe within three kilometres of you on a good day.

I lay down there near the edge of the forest, in a deep dip in the topography, its wall behind me, the open field beyond, my body cushioned on the loam and the flimsy leaves, with flies pleasantly delecting some minute tit-bits on my arms, the almost scentless, clean smell of the forest was all around, the slight, nursing tang of the earth under my head, the sun filtering in through trees, which, it seems to me, is one of the most pleasant forms of getting your sun.

After lying there for a while the quiet hush of the forest, that sound without much sound transformed into secretive exclamations - the humming of an early bee, keeping away from me, interested in other things, my shifting in the leaves, the rush of the sun baking the air on the field, the alarm of a hawk, his strange, lonesome, beautiful cry. Though I can't remember its sound properly, I can remember something of its singing through me, like a totem, clear and profound like ice water, and seemingly wise. I set off, with the reward of the hawk's call, and the slight regret at not having seen him; man's maybe pretentious regret at the gulf between him and the animals, which he sees, rightly or wrongly, as purer than himself. Then one can walk further, across the humps and valleys of the forest but here already the soon-to-be-grain-bursting fields and the white spring sky and a pleasant, oblongish farm building on the horizon are visible from within the comfortable cover of trees.

The field here at the edge of the woods is soft and has the colour of milk chocolate and a texture comparable to heavy sand, so it is quite hard to walk on, and for this reason I walked along the line where the forest grasses and trees join with the field. In this way you come to a path leading left, amongst bushes, with a sort of very thick, leafy hedge on either side, and this leads directly up to the edge of the village of Kosoř with its bus-stop baking in the sunlight by a lovely large old buff-coloured ramshackle  building which may have been a barn, stable or storehouse.

If here at the barn you take a right turn, passing it and going through the village, you will see a yellow restaurant just after the barn and a board with information about the local sights, and then come to a kind of dip in the road, a crossing of the ways, a tight conglomeration of buildings, soon a red fence, and if one then veers off right here one will find a another little fast-dipping path going down into lush forest and following a stream of water. If you follow this, after a short while you come to Černá Rokle, which is to the left of the path. It flashes out white from between the trees.

Procházka do Černé rokle v Březnu.

27ého Března 2011:

Během týdnu, když svítilo slunce jsem vyrazil do Černé rokle, jež se nachází nedaleko ospalé vesničky Kosoř u Radotína. Jak jsem pozdějí zjistil, jedná se přitom o řadu útesů, která se jeví jako temná zeď vrstveného kamene když je spatřena z dálky ale zblízka zářivě bledne, popovýšena nad lesní stézku.

Možná ta rokle byl kdysi starý lom, který znovu dobyly staré, bledé, svetloplné borovice. Jevilo se mi to v tu chvíli jako výjev z filmu ze starého Amerického Západu, saturován jasným bílým pronikavým světlem, kterému byl vlastní čistý, trochu mystický, skoro až antiseptický pocit. Kolem roztříštěných balvanů lěžel krémový stěrk a volné, kaskádovitě nervozní šutry. Ponořené ve svitu, borovice stály o trošku napětíplné vzdálenosti od sebe a ještě jen naznačovaly vůní pryskiřice (vyloučily něco, co bylo bližší velmi jemnému mentolu nebo snad skoro podprahovému šepotu ozónu). Borovice byly toho druhu, který má oblé chumle dlouhých paprskovitých jehlic. Veškerému tomuto vžrušujícímu výjevu zvládla samota. Byl jsem sám se světlem a jediným komárem.

S trocha opatrností lze křivoklatě šplhat nahorů po útesu, nebo lépe řečeno je to spíš strmý svah - člověk vyleze nahoře blízko Kosoře do jakéhosi houští, převážně z bilých, suchých trav, blízko velkého hnědého pole, měkkého a plodného.

Abych se vůbec dostal do rokle, šel jsem pěšky z Radotína po Zderaszké z města do kopců. Chodíte po chodníku u silnice a po několika zatočeních i kilometrech se nacházíte na ramenu nad městem a pokud popojdete opodál uvidíte po pravici stézku porostlou zelenou trávou. Rozhodl jsem se, že by bylo nejlepší zabočit do lesa protože silnice žhnula teplem a bylo zjevně příliš konkrétně sestavena z asfaltu, aby moje hladovění po jaru ukojila uspokojivě, a jak jsem později zjistil, měl jsem být pro svoje rozhodnutí odmeněn.

Nejdřív se stézka strmě převyšuje, směrující do libezných lesů, pak minete malou chatrč v široké lučině nebo mýtině. Všude zde roste zelená tráva. Pak přijde na řadu lesní hřbitov s menším počtem hrobů v jednom rohu a ostatní prostor prázdný. Jediným člověkem, kterého jsem v té fázi cesty potkal loudal se zde - postarší muž šel směrem k hřbitovu nebo možná jeho cílem byla luka, kde se pásli koně za clonou stromoví opodál.

Koukal se na mě s úzkými  očima, zkoušející, nebo jsem si to jenom představil? Zde najdete závoru přes stézku. V její blízkosti jsou dvě cedule, na jedné je psáno "Soukromý majetek", na druhé to paradoxní "Pro pěší" a jsou připevněné na strom u závory. Myslím, že první cedule se možna vztahuje na hřebenec nebo ranč, nebo co tam mají. Nicméně zdálo se, že je možné pokračovat.

Po chvíli pohybu lesem se vším stromovím utvařujícím typ oslavného, vysokého baldachýnu, clověk narazí na neobvyklou strukturu. Je to druh údolíčka tvaru podkovy se strmými stranami pokrytými suchým listím a vprostřed jej se nachází jeden z onech krásných kopečků s nezvyklým tvarem - přípomíná zvon či takovou mulčem pokrytou ilustraci trojimenzionální paraboly či jiného precizního matematického pojmu. Znám ještě jeden takový kopec blízko Karlíku u Mořinky, ač tamten je mnohem větší, tenhle je maličký, skoro by se mohlo říct miniaturní. Možná jsou takové zvonkovité kopce celkem typické pro Českou krajinu. Jiný příbuzný typus se hojně vyskytuje samozřejmě v Českých Středohořích, to je celkem známá věc.

Tu rostou buky tak nějak krásně rozmístěně. Vypadá to, že by člověk se vydal jako najednou scvrklý a velmi malý cestou po skalpu řídkých, rovných, vzdušných vlasů či chlupů. Les plní směs stínu, chladivého a občerstvujícího jako pramenní voda a světla jako světlo jantáru čí vitrín kostelů.


U tohoto kopce s tvarem zvonku se cesta rozděluje jako hadí jazyk napravo i nalevo. Levá se zdá být slepou ale nicméně nepostrádá zájem - ověřil jsem si to ale nezkusil jít o moc dále po ní. Odbočující k pravici mineš vzorkovaný šátek, černý, zelený a magentový, který někdo přívazal k stromu a vejdeš do skoro bezcestné, krásňoučké pustiny lesů. Tohle je ryzí příroda, kde jsou kopečky, nebo se mi zdáli být, luxusně odpočaté a rozkošně zaoblené jako nějaké ztužené vlny. Chodiv po listech, hladce klouzáš po sedlech a oblouvitých bocích. Všude kolem odpočívaj klidně šedé štíhlé stromy, jejích zebrové stíny navzorkující lesní dno - vlníté čáry na věčnou pěnu suchých listí, která svraští pod nohama. A tohle vše je jasné a čisté, tak čisté a o samotě: není třeba nikdo v kruhu třech kilometrů v dobrý den.

Ulehl jsem si tam blízko okraje lesa do hlubšího sklonku v topografii místa, její stěna za mnou, otevřené pole za mnou, moje tělo opolštařila a pružila prsť a křehké listí. Mušci se příjemně pochutnali jakýchsi minimálních pamlsků v lesech chlupů na mých pažích. Všude kolem byla skoro bezpachový čistý pach lesů, mirná, uchlácholivý říz hlíny zpod mou hlavou, slunce filtrováno listmi, která je, zdá se mi, jednou z nejpříjemnějších forem jak dostat svou kapku slunce.

Potom, co jsem tam nějakou chvíli ležel ten tichý šum lesa, onen zkuk skoro bez zvuku se přetavil v různá tajnůstkířská výjádření - bzukot ranní včely, která se držela ode mě daleko- zájem měla o jiné věci; zněklidňující šustění mého posunování se v listech; chvat slunce, jak peče vzduch nad polem; alarm jestřábí, jeho podivný, samotářský, krásný hulákot. Ač si jeho zvuk přesně nepamatuji, vzpomínám se něco na to, jak mnou prozpíval jako totem, jasný a prahluboký jako ledová voda a zdál se moudrým. Vydal jsem se na cestu s odměnou jestřábího volání a trošku jsem toho litoval, že jsem ho neuviděl., toť člověkova možná trošku nafouklá lítost o propast mezi ním a zvíraty, která se mu zdají být čistší, ať je to pravdivé nebo ne.
Pak se dá jít dál, po boulech a údoličcích ale už zde pole, které se má za pár měsíců skvít, ba praskat pšenicí, je vidět z přijemných zakrytů zpod větvi, jakož také bílá obloha jara a kvádrovitý farmářský barák na horizontu.

Pole zde na okraji lesů je měkké, má barvu skoro čokoládovou a texturu, kterou se dá přirovnat k hustému písku, takže lze po ní jen stěží jít. Z tohoto důvodu jsem chodil po lince rozdělující trávú lesní od hlíny polní. Touhle cestou se dostaneš do ústí silničky, směrující nalevo mezi keři s takovými velmi hustými živými ploty po levici i pravici, a touhle se dostanete až na okraj vsi Kosoř a její autobusovou zastávku, pečící v slunečním svuitu vedle krasného strarého celkem zanedbaného baráku, který mohl být snad stodola, stáj nebo sýpka.

Pokud zde u stodoly odbočíš doprava, mineš ji a jdeš vesnicí, uvidíš hned po stodole žlutou restauraci a tabulku s informacemi o vsi, a pak přijdeš na takové místo, kde se terén trochu svažuje, křížení ulic, hustou konglomeraci baráků, pak červený plot a pokud člověk zde zatočí se doprava, najde ještě jednu, rychle sestupující stézku vedoucí dolů do bujarých lesů, skoro se člověků zdá do korum stromů a podél ní teče malá říčka. Pokud touhle jdeš, po krátý čas narazíš na Černou rokli, která se nachází nalevo od stézky. Zablýská bíle zmezi stromy.