Procházka do Černé rokle v Březnu.

27ého Března 2011:

Během týdnu, když svítilo slunce jsem vyrazil do Černé rokle, jež se nachází nedaleko ospalé vesničky Kosoř u Radotína. Jak jsem pozdějí zjistil, jedná se přitom o řadu útesů, která se jeví jako temná zeď vrstveného kamene když je spatřena z dálky ale zblízka zářivě bledne, popovýšena nad lesní stézku.

Možná ta rokle byl kdysi starý lom, který znovu dobyly staré, bledé, svetloplné borovice. Jevilo se mi to v tu chvíli jako výjev z filmu ze starého Amerického Západu, saturován jasným bílým pronikavým světlem, kterému byl vlastní čistý, trochu mystický, skoro až antiseptický pocit. Kolem roztříštěných balvanů lěžel krémový stěrk a volné, kaskádovitě nervozní šutry. Ponořené ve svitu, borovice stály o trošku napětíplné vzdálenosti od sebe a ještě jen naznačovaly vůní pryskiřice (vyloučily něco, co bylo bližší velmi jemnému mentolu nebo snad skoro podprahovému šepotu ozónu). Borovice byly toho druhu, který má oblé chumle dlouhých paprskovitých jehlic. Veškerému tomuto vžrušujícímu výjevu zvládla samota. Byl jsem sám se světlem a jediným komárem.

S trocha opatrností lze křivoklatě šplhat nahorů po útesu, nebo lépe řečeno je to spíš strmý svah - člověk vyleze nahoře blízko Kosoře do jakéhosi houští, převážně z bilých, suchých trav, blízko velkého hnědého pole, měkkého a plodného.

Abych se vůbec dostal do rokle, šel jsem pěšky z Radotína po Zderaszké z města do kopců. Chodíte po chodníku u silnice a po několika zatočeních i kilometrech se nacházíte na ramenu nad městem a pokud popojdete opodál uvidíte po pravici stézku porostlou zelenou trávou. Rozhodl jsem se, že by bylo nejlepší zabočit do lesa protože silnice žhnula teplem a bylo zjevně příliš konkrétně sestavena z asfaltu, aby moje hladovění po jaru ukojila uspokojivě, a jak jsem později zjistil, měl jsem být pro svoje rozhodnutí odmeněn.

Nejdřív se stézka strmě převyšuje, směrující do libezných lesů, pak minete malou chatrč v široké lučině nebo mýtině. Všude zde roste zelená tráva. Pak přijde na řadu lesní hřbitov s menším počtem hrobů v jednom rohu a ostatní prostor prázdný. Jediným člověkem, kterého jsem v té fázi cesty potkal loudal se zde - postarší muž šel směrem k hřbitovu nebo možná jeho cílem byla luka, kde se pásli koně za clonou stromoví opodál.

Koukal se na mě s úzkými  očima, zkoušející, nebo jsem si to jenom představil? Zde najdete závoru přes stézku. V její blízkosti jsou dvě cedule, na jedné je psáno "Soukromý majetek", na druhé to paradoxní "Pro pěší" a jsou připevněné na strom u závory. Myslím, že první cedule se možna vztahuje na hřebenec nebo ranč, nebo co tam mají. Nicméně zdálo se, že je možné pokračovat.

Po chvíli pohybu lesem se vším stromovím utvařujícím typ oslavného, vysokého baldachýnu, clověk narazí na neobvyklou strukturu. Je to druh údolíčka tvaru podkovy se strmými stranami pokrytými suchým listím a vprostřed jej se nachází jeden z onech krásných kopečků s nezvyklým tvarem - přípomíná zvon či takovou mulčem pokrytou ilustraci trojimenzionální paraboly či jiného precizního matematického pojmu. Znám ještě jeden takový kopec blízko Karlíku u Mořinky, ač tamten je mnohem větší, tenhle je maličký, skoro by se mohlo říct miniaturní. Možná jsou takové zvonkovité kopce celkem typické pro Českou krajinu. Jiný příbuzný typus se hojně vyskytuje samozřejmě v Českých Středohořích, to je celkem známá věc.

Tu rostou buky tak nějak krásně rozmístěně. Vypadá to, že by člověk se vydal jako najednou scvrklý a velmi malý cestou po skalpu řídkých, rovných, vzdušných vlasů či chlupů. Les plní směs stínu, chladivého a občerstvujícího jako pramenní voda a světla jako světlo jantáru čí vitrín kostelů.


U tohoto kopce s tvarem zvonku se cesta rozděluje jako hadí jazyk napravo i nalevo. Levá se zdá být slepou ale nicméně nepostrádá zájem - ověřil jsem si to ale nezkusil jít o moc dále po ní. Odbočující k pravici mineš vzorkovaný šátek, černý, zelený a magentový, který někdo přívazal k stromu a vejdeš do skoro bezcestné, krásňoučké pustiny lesů. Tohle je ryzí příroda, kde jsou kopečky, nebo se mi zdáli být, luxusně odpočaté a rozkošně zaoblené jako nějaké ztužené vlny. Chodiv po listech, hladce klouzáš po sedlech a oblouvitých bocích. Všude kolem odpočívaj klidně šedé štíhlé stromy, jejích zebrové stíny navzorkující lesní dno - vlníté čáry na věčnou pěnu suchých listí, která svraští pod nohama. A tohle vše je jasné a čisté, tak čisté a o samotě: není třeba nikdo v kruhu třech kilometrů v dobrý den.

Ulehl jsem si tam blízko okraje lesa do hlubšího sklonku v topografii místa, její stěna za mnou, otevřené pole za mnou, moje tělo opolštařila a pružila prsť a křehké listí. Mušci se příjemně pochutnali jakýchsi minimálních pamlsků v lesech chlupů na mých pažích. Všude kolem byla skoro bezpachový čistý pach lesů, mirná, uchlácholivý říz hlíny zpod mou hlavou, slunce filtrováno listmi, která je, zdá se mi, jednou z nejpříjemnějších forem jak dostat svou kapku slunce.

Potom, co jsem tam nějakou chvíli ležel ten tichý šum lesa, onen zkuk skoro bez zvuku se přetavil v různá tajnůstkířská výjádření - bzukot ranní včely, která se držela ode mě daleko- zájem měla o jiné věci; zněklidňující šustění mého posunování se v listech; chvat slunce, jak peče vzduch nad polem; alarm jestřábí, jeho podivný, samotářský, krásný hulákot. Ač si jeho zvuk přesně nepamatuji, vzpomínám se něco na to, jak mnou prozpíval jako totem, jasný a prahluboký jako ledová voda a zdál se moudrým. Vydal jsem se na cestu s odměnou jestřábího volání a trošku jsem toho litoval, že jsem ho neuviděl., toť člověkova možná trošku nafouklá lítost o propast mezi ním a zvíraty, která se mu zdají být čistší, ať je to pravdivé nebo ne.
Pak se dá jít dál, po boulech a údoličcích ale už zde pole, které se má za pár měsíců skvít, ba praskat pšenicí, je vidět z přijemných zakrytů zpod větvi, jakož také bílá obloha jara a kvádrovitý farmářský barák na horizontu.

Pole zde na okraji lesů je měkké, má barvu skoro čokoládovou a texturu, kterou se dá přirovnat k hustému písku, takže lze po ní jen stěží jít. Z tohoto důvodu jsem chodil po lince rozdělující trávú lesní od hlíny polní. Touhle cestou se dostaneš do ústí silničky, směrující nalevo mezi keři s takovými velmi hustými živými ploty po levici i pravici, a touhle se dostanete až na okraj vsi Kosoř a její autobusovou zastávku, pečící v slunečním svuitu vedle krasného strarého celkem zanedbaného baráku, který mohl být snad stodola, stáj nebo sýpka.

Pokud zde u stodoly odbočíš doprava, mineš ji a jdeš vesnicí, uvidíš hned po stodole žlutou restauraci a tabulku s informacemi o vsi, a pak přijdeš na takové místo, kde se terén trochu svažuje, křížení ulic, hustou konglomeraci baráků, pak červený plot a pokud člověk zde zatočí se doprava, najde ještě jednu, rychle sestupující stézku vedoucí dolů do bujarých lesů, skoro se člověků zdá do korum stromů a podél ní teče malá říčka. Pokud touhle jdeš, po krátý čas narazíš na Černou rokli, která se nachází nalevo od stézky. Zablýská bíle zmezi stromy.